CHOV DALMATINA V ČESKÝCH ZEMÍCH



Zašlá sláva


Svým neobvyklým zevnějškem působí dalmatin velice exoticky. V literárních a výtvarných pramenech se objevuje jen ve spojení s cizími zeměmi - Itálií, Španělskem, Anglií, Francií, Německem nebo Indií, Egyptem, Řeckem, či antickým Římem.

Přesto, že historický Svět přijal vysvětlení, že plemeno je pojmenováno podle reliéfu, který našli kdesi v Dalmácii Angličané. má ve skutečnosti název plemene, podle mého názoru, zcela odlišné pozadí. Podle Ericha Jacha mívají názvy plemen psů své historické oddůvodnění a velmi často naznačují stopu k objasnění vzniku plemene a jeho historické minulosti. Pan Jech vypátral a ověřil ve starých zámeckých archivech údaje, které prokazují vznik pojmenování dalmatina, dříve zvaného "turecký pes" v naprosto jiném a pro nás zajímavém světle. Pod názvem "turecký pes" se dalmatin objevuje již v 16. století. Český kronikář Bartoš Písař zaznamenal, že tehdejší velitel tureckého vojska, sultán Soliman II., použil v bitvě u Moháče v roce 1526 proti Uhrům tureckých psů, kteří se ve válečné vřavě velmi dobře osvědčili. Po této. pro Uhry tak osudné bitvě se stali čtyři turečtí psi, z nichž dvě byli fenky kořistí Miklóše, dvořana u českého krále Ludvíka Jagellonského.

Miklóš měl zřejmě ke svým psům vřelý vztah, a tak při jeho péči ze dvou párů tureckých psů vzešla početná štěňata, kterými Miklóš podaroval své přátele a známé ve znamení věčného a trvalého přátelství.

Zprávu kronikáře Bartoše Písaře doplnil německý historik doktor Georg Hagel. Ve svém díle Erinnerungen aus allen Zeiten (Vzpomínky ze starých dob) napsal: Po bitvě u Moháče ukořistil dvořan krále jménem Miklóš čtyři turecké psy, kteří jsou počátkem chovu tohoto plemene v českém království. Z této čtveřice se rok po roce rodí další potomstvo, a tím vzrůstá i počet majitelů těchto psů. Autor pak přichází až k roku 1562, o němž poznamenává: Turečtí psi v Čechách a na Moravě se těší stále vetší oblibě. Jejich obratnost, hbitost a oddanost je činí neodlučitelnými společníky pánů Lva z Rožmitálu, Zdeňka Kafky z Říčan, Adama z Hradce, Hanuše Haugvice z Biskupic a  paní Aleny Meziříčské z Lomnice.

Na jaře roku 1572 odeslala Alena Meziříčská z Lomnice svému příteli, slovinskému básníkovi Juriji Dalmatinovi párek tureckých psů. O dvě léta později , koncem roku 1575 napsal Jurij Dalmatin zpět dopis: V životních osudech lidí jsou vzpomínky, které nikdy nevymizí. Takovou vzpomínku na Vás, pro mne neobyčejnou milou jsou dva turečtí psi. Avšak už to nejsou dva psi, které jste mi darovala, ale, už je z nich půvabná sedmičlenná rodinka. Každý den se na ty psíky koukám filozofickýma očima, očima psychologa a očima pedagoga. Všechno, co na nich vypozoruji, zvažuji a slaďuji a tím poznenáhlu pronikám stále víc k jádru jejich niterních projevů. Blaží mě, že objevuji z mátožných záhad činností psů stále něco nového. Na těch mých psech je všechno krásné - jejich mrštnost, pohyby, barva, oči, věrnost a oddanost. Všechny tyto vlastnosti ke mě promlouvají o vzájemném vztahu mezi mnou a mi psi. Je mým přáním, aby se takový vzájemný vztah uplatňoval u všech lidí, kteří tyto psi vlastní, stejně jako u těch, který je nemají, proto mých sedm štěňátek odešlu svým přátelům a známým abych rozmnožoval hřejivou vroucnost citů ke psům.

Dále pak v dopise odeslaném na jaře roku 1579 můžeme číst: O mé turecké psy je stále větší zájem. Snažím se tomuto zájmu vyhovět a proto odrostlá štěňata odesílám přátelům a známým. Už sem jich podaroval několik desítek a moji psi už razí vítěznou cestu po Slovinsku a Srbsku. Z tohoto vítězství mám velikou radost a ještě větší radost mám z dopisů, ve kterých mi přátelé píší, že psi které jsem jim daroval rozjasňují jejich mysl a činí jejich život radostnější a svátečnější. Tyto radostné a povzbuzující prožitky přivedly mé přátele na myšlenku dát tureckým psům jiný název - DALMATIN. Tento název se stále více ujímá a pevně se zakořeňuje.

Miklóš, Alena Meziříčská z Lomnice, Jurij Dalmatin jsou jména většině dnešních chovatelů neznámá, jsou to zapomenutá jména průkopníků chovu dalmatinů. Byli to však oni, kteří se kdysi dávno zasloužily o udržení a rozšíření tohoto ušlechtilého plemene a také o vznik nového pojmenování tohoto plemene - dalmatina.

Po dobách rozkvětu a slávy našich zemí přišla doba poroby, úpadku a téměř zániku. Na vše dobré, co náš národ vytvořil, čím se proslavil a čím přispěl o obohacení hodnot světové kultury se zapomínalo. Dalmatin z českých zemí vymizel a stal se záležitostí chovatelů jiných mocnějších národů. Trvalo čtyři století, než se k nám opět vrátil.

Nové období rozkvětu


V nepatrném počtu se s dalmatinem setkáváme i v době mezi oběma světovými válkami a těsně po skončení druhé světové války. Po první světové válce byl u nás jediný chovatel dalmatinů a to továrník Manek z Jablonce nad Nisou, který vlastnil chovnou stanici Miramare. Dalmatini se však nerozšířili, ojediněle je v Liberci, Jablonci a okolí chovali převážně němečtí podnikatelé jako okrasu okolí svých luxusních vil. Vždyť vedle rododendronů které jsou v této oblasti velmi rozšířené, přidával dalmatin svým výjimečným zbarvením zahradám na přepychovosti. Po druhé světové válce, zvláště po odsunu Němců zde zbylo dalmatinů jen velmi málo. V roce 1946 se několik černě a hnědě tečkovaných dalmatinů objevilo ještě na výstavě v Liberci, ale již naposled. Jejich odchovy se nezachovaly a proto dalmatin z naší vlasti opět zmizel.Pokud byli dalmatini v dalších letech ojediněle, ale velmi zřídka, vystavováni na mezinárodních výstavách v Praze nebo Brně, patřili výhradně zahraničním vystavovatelům.

Tento stav trval až do 26. dubna 1969, kdy brněnský chirurg MUDr. Miloš Synek dovezl ze Záhřebu prvního dalmatina. Byla to černě tečkovaná fena Arza od Jadranu. Krátce nato přivezla Anna Šatrová z Prahy černě tečkovaného psa Duxfordham My Magician z Anglie. Rozhodujícím dnem pro organizaci a cílevědomý rozvoj chovu dalmatina u nás se stal 1. duben 1970, kdy se v sále restaurace U Šumavy sešli nadšenci, toužící po rozvoji tohoto plemene, aby se po šestiletém poznávání vlastností a genetického založení dalmatina v zahraničí, ustavili jeho speciální klub. Ustavení klubu na dvou jedincích bylo v tehdejší době neobvyklým činem, což se však přízni tehdejšího předsedy Odborné kynologické komise Českého svazu chovatelů drobného zvířectva podařilo prosadit.Klub byl ustaven pod názvem KLUB CHOVATELŮ DALMATINŮ.

Třetího a dalmatina a prvního hnědě tečkovaného, fenku Belku de Casanova se dovezla výměnou za francouzského buldočka v červnu téhož roku.V červenci se pak stejným způsobem dovezla její sestra, též hnědě tečkovaná Bessy de Casanova

Na mezinárodní výstavě v Praze dne 4. 10. 1970 se dalmatini českých vystavovatelů představili už jako ucelené a organizované plemeno.Soutěže krásy jich se zde zůčastnilo, včetně dalmatinů zahraničních vystavovatelů, jedenáct. Naši nastoupili velmi úspěšně: Duxfordham My Magician získal jako první dalmatin českého vystavovatele tituly CACIB a Vítěz třídy otevřené před rakouským černě tečkovaným psem Amigo v. Meitschenhof. Ostatní dovezení dalmatini získali ocenění "výborný" První titul Klubový vítěz získal na této výstavě, na které posuzoval František Horák z Prahy - Klánovic, opět Duxfordham My Magician. První bonitace se konala ihned po skončení výstavy.

První československý vrh se narodil v noci ze 14. na 15. leden 1971 v chovatelské stanici "ze Včelí Zahrady". V tomto vrhu bylo devět štěňat, ta dostala tyto jména: černě tečkovaná - psi: Arri. Asmar, Azim a feny - Ada, Alka hnědě tečkovaná - psi: Antares, Arba, Armin a feny: Astarté. Matkou prvního československého vrhu byla hnědě tečkovaná fenka Belka de Casanova a otcem byl černě tečkovaný pes západoněmeckého původu Barry v. Kettwig rakouského majitele. Následovaly další české odchovy a získávali jsme nové krevní linie ze zahraničí, takže v den prvního výročí založení Klubu chovatelů dalmatinů již u nás bylo 24 dalmatinů, z toho 14 z českých odchovů, ale ze zahraničí dovezených rodičů a nebo v zahraničí krytých fen. První dalmatin, který získal na mezinárodní výstavě v Brně v roce 1973 titul CACIB byl Arri ze Včelí Zahrady. První dalmatin z českého chovu který získal titul CACIB na mezinárodní výstavě zahraničí byl Axel Dami z chovu Mudr. Miloše Synka. Titul získal na výstavě v Budapešti 7. 5. 1972. Na této výstavě vyhrál ve třídě mladých psů opět černě tečkovaný pes českého chovu Bajan ze Včelí Zahrady. V květnu 1972 se v rámci Oblastní podbrdské výstavy v Rokycanech konala za mezinárodní účasti: přijeli na ni i vystavovatelé z Rakouska a z celého Německa. Celkový počet vystavovaných dalmatinů byl 62, což byl po dvouletém trvání klubu veliký úspěch.

První dalmatin, který získal titul mezinárodního šampióna krásy - interšampion na základě 4 titulů CACIB byla černě tečkovaná fena Adrica Claire Carova, narozená 21. 5. 1975 se zápisním číslem ČSCHPK 55/75. Rodiče byli oba dovezení:
otec z Jugoslávie - Džeri (Snoopyho předek) a matka z NDR - Biene v. Fleischereck ( předek). Prvním dalmatinem, který získal titul interšampiona s rodokmenem výhradně z s předky u nás odchovanými, tedy již produkt českého chovu, byl černě tečkovaný pes Alan z Janina chovu (Snoopyho předek) čísla zápisu 1499/83/85 narozený 30. 6. 1983. Otcem byl Abryst Bílý Mustang (předek) a matkou byla Arna Pod Petrovem (taky předek) Alan z Janina Chovu získal i další tituly: Šampión ČSSR, Maďarska, Polska, Klubový vítěz Maďarska, Vítěz plemene, Vítěz Polska, Slovenské republiky a další.


Tato pasáž byla přepsána z knihy Dalmatin od Jana Findejse